Rovnou na obsah Rovnou na menu
Menu
Obec Podsedice
ObecPodsedice

Historie dílčích obcí

Pnětluky

Pnětluky, stejně jako Obřice jsou zařazovány k těm vsím, které vznikly v závěru 11.století nebo v prvních desetiletích 12.století na místech s dosud volnou a dosud neobsazenou půdou, obvykle darovanou knížetem jako výsluha. V případě Pnětluk lze dle jména uvažovat o založení vsi v zalesněné poloze (Žemlička, Vývoj osídlení 1980, s.79). První písemná zmínka o této vsi v historických písemných pramenech je nepřímá.  V zápisech soudních akt konzistoře pražské je záznam ze 14.07.1376 „O manželství Vaňka z Rakovic“. Vaněk (jinde Slavatský z Radonic)se chtěl oženit s Kateřinou dcerou Buška Frýdlanta z Pnětluk („Katherina filia Busconis Fridlant de Pnyetluk“), ale byl s ní v příbuzenském vztahu třetího stupně (jejich společným předkem byl praděd obou. Z pohledu církevního práva nebyl díky blízké příbuznosti takový sňatek možný bez tzv. dispense (církevní povolení sňatku). Tu udělil pražský arcibiskup za poplatek padesáti kop pražských grošů složených arcibiskupské komoře (Tadra, Ferdinand: Soudní akta konsistoře pražské. Číst I. Praha 1893, s.160, No 75). Kateřina z Pnětluk se vdala za Vaňka Slavatského ještě téhož roku“v postě o půlnoci“ v kostele v Radonicích (Radonice nad Ohří u Loun s románským kostelem Povýšení sv. Kříže). Bušek z Pnětluk se pak znovu připomíná v roce 1394 (Žemlička, Vývoj osídlení, 1980, s.102).

V roce 1415 držela část Pnětluk Čáslava, vdova po Benešovi a druhou část Mikásek a  Noreš z Pnětluk. Poslední dva jmenovaní se připomínají  05.05.1415 v „listu záškodním rukojmím daný“, v němž se uvádí, že Habart z Vchynic, Jindřich z Chožova a Habart ze Solan se zaručují za půjčku 15 kop grošů židovi Šmolovi z Litoměřic (Archiv český, díl první, Praha 1840, s.401, No 17). Okolo roku 1418 již byli všichni po smrti a odúmrť po nich si vyprosil Beneš z Vrbna. Majetkové poměry v Pnětlukách byly i nadále nepřehledné a nedostatek zpráv neumožňuje lepší poznání. V roce 1437 BYLA V Litoměřicích Vyhlášena proklamace na majetek po zemřelém Janovi Pyzdovi, který měl ve vsích Blaškovice (Blasskowitz“ – Dlažkovice) a v Pnětlukách („Mietluky“). Kdo tento majetek získal, není známo. Pak se prameny téměř sto let odmlčují.

V roce 1521 se jako vlastním Pnětluk připomíná Jiřík z Stroupce v Pnětlucích („Knětlucích“), který 04.10.1521 pohání před soud Jiříka Vrše ze Sadlna o 10 kop grošů českých za to, že jeho ze vsi Vratislavi (asi Vlastislavi), Jakub mlynář, Lexa, Jan Markovic, Dunda, Valenta, Homolka, Plaček zbili Jakuba vinaře jeho na jeho Jiřího Stroupeckého gruntech (Archiv český, díl XXXII., Praha 1915, s.115, č. 3398).

Jiří Stroupecký se jako vlastník Pnětluk připomíná v roce 1522 („v Metlucích“) a znovu v roce 1524 („v Netlucích“). Týž pravděpodobně v roce 1532 prodal Netluky Volfovi Kaplířovi ze Sulevic. Jeho synovi Albrechtovi byl bratry Stropečskými ze Stroupče v roce 1542 učiněn nový zápis do obnovených desek zemských (po požáru Pražského hradu v roce 1541) na Pnětluky – „ …Netluky tvrz, dvuor poplužný s poplužím, ves celú tudíž…“ Na tomto statku ve shodném roce Albrecht Kaplíř ze Sulevic zapsal své matce Voršile z Valdeka její věno, „…na dědictvím svém v Netlucích, na tvrzim na dvoru poplužním s poplužím, na vsi tudíž, v Podsedicích na dvoru poplužním s poplužím…“ (Albrecht zřejmě jen obnovil zápis na  věno své matky, které již dříve do desek zemských zapsal jeho otec Volf Kaplíř, ale díky shoření desek zemských v roce 1541 bylo nezbytné i tento zápis obnovit a Albrechtův otec pravděpodobně už nežijící, to udělat nemohl.  Takto se dá vysvětlit na první pohled poněkud „zmatečné“, líčení Augusta Sedláčka v Hradech). Albrecht při zápisu věna matky zastupoval i jeho mladší bratry. Z nich držel Pnětluky nakonec Jan, ale když zemřel, jeho synové Volf, Jáchym a Zikmund prodali Pnětluky svému příbuznému Václavovi Kaplířovi ze Sulevic (Sedláček, Hrady, XIV, 1923, s.314 – 315).

 

V letech 1550 – 1569 patřily Pnětluky Volfovi z Vřesovic, vlastníku Teplic, Krupky a Doubravské hory, pak Bernhardovi z Vřesovic (1569 – 1571) a nakonec jeho dceři Magdaléně (1571 – 1577). V roce 1578 koupil Pnětluky s Krásným lesem (Schönwald, v Krušných horách mezi Nakléřovem a Petrovicemi) saský šlechtic Johann Georg ze Sebothendorfu. V roce 1615 se vlastníkem Pnětluk stal Adam Kelbl z Geisingu, jehož rod původem z města Geisingu na saské straně východní části Krušných hor, byl v Českém království usazen na mnoha místech, zejména v okolí Ústí nad Labem (Chlumec, Klíše, Předlice, Habrovice, Děčany, Chvojno).

Za účast v povstání českých stavů v letech 1618 – 1620 byl Adam Kelbl rytíř z Geisingu v roce 1623 odsouzen ke ztrátě třetiny jmění a propadl Pnětluky (Netluky) tvrz a ves s dvorem poplužním a s 8 poddanými ve dvou vesnicích (díl statku Předlice). Pnětluky byly v roce 1624 prodány českou komorou Františkovi rytíři de Couriers (Bílek, Konfiskace, s.259, + před r.1655). Jeho syn František Emanuel dědil po otci statky nejen na Litoměřicku, ale také na Chrudimsku (Nasavrky a Seč). Byl však duševně i tělesně nedostatečným a tak nakonec správu statků převzala jeho matka Rosina, roz. z  Heiden. Ta se znovu vdala za Václava svob. pána ze Schönfeldu, kterému vše odkázala a po něm v roce 1701 dědil jeho syn Josef František ze Schönfeldu (Sedláček, Hrady I., 1822, s.162). V roce 1704 vyženil Pnětluky s Krásným Lesem František Hynek Vratislav z Mitrovic. Jeho potomkům patřil statek ještě v 1787, kdy panství Krásný Les držel František Karel hrabě Vratislavz Mitrovic. Pnětluky byly v této době pravděpodobně samostatným statkem. V roce 1802 koupil Pnětluky pražský právník Antonin Siegl. Po jeho úmrtí v roce 1825 zde hospodařila pozůstalá vdova s dětmi.  Ve druhé polovině 19.století patřily Pnětluky rodu Rauch. V roce 1890 byl vlastníkem statku František z Rauchu (Sedláček, August: Místopisný slovník historický Království českého, b.d. a m. v. /Praha 1908/., s.702, dále jen Sedláček MSH; Anděl, Hrady, III, 1984, s.384).

V roce 1787 měly Pnětluky 46 domů (Schaller, 5, 1787, s.184). V roce 1833 byly Pnětluky  (Netluky) samostatným statkem v držení dědiců Antonína Siegla (+1825). Bylo zde 49 domů s 233 obyvateli německé i české národnosti, 1 židovská rodina, vrchnostenský zámek se sídlem vrchnostenského úřadu, 1 hospodářský dvůr, pivovar s výstavem 6 sudů, vrchnostenská myslivna a + hospodářství. Žil zde 1 pivovarnický sládek, 1 hospodský, který byl zároveň řezníkem, 1 pasíř, 1 zednický mistr, 6 zedníků, 1 obchodník s ovocem, 1 švec s 1 učněm, 1 truhlář, 2 tesařští mistři s 10 tesaři a se 2 učni (Sommer, 1, 1833, s. 85 – 86).V roce 1890 stálo v Pnětlukách 56 domů se č obyvateli české národnosti a 250 národnosti německé (OSN, XIX, 1902, s.976).

Podsedice

Z geografické situace polohy osídlení lze uvažovat o poměrně časném vzniku, i když archeologický materiál tohoto místa není nijak výrazný (Žemlička, Vývoj osídlení, 1980, s.43). V písemných historických pramenech se Podsedice připomínají v přípiscích tzv. zakládací listiny litoměřické kapituly, která je historiky zařazována do roku 1057 či 1058. Latinsky psaná listina byla vydaná českým knížetem Spytihněvem II. V souvislosti se založením kapituly při kostele Sv. Štěpána v Litoměřicích a jejím obdarováním. Zachoval se originální aktový záznam zhotovený kanovníky litoměřické kapituly. Součástí listiny jsou dvě skupiny přípisků doplněné v období ante 1169 – 1.čtvrtina 13.století. První skupina je na líci listiny pod vlastním textem a druhá je na jejím rubu. Na rubu listiny je přípisek, dotýkajících se Podsedic – „Guclinvs Bocudicich dedit terram“. V překladu – „Guclin v Podsedicích dal půdu“ (Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus I., Pragae 1904 – 1907, s.53 – 60, č. 55/A).

Někdy okolo roku 1280 měl listinu, která potvrzovala cisterciáckému klášteru v Alt-Zelle v Míšeňsku koupi statku v Sulevicích (Sulejovice), potvrdit „Vicemil z Posudic“. August Sedláček měl tuto informaci z lovosického archivu a přídomek „z Posudic“ identifikoval jako „z Podsedic“ (Profous, III, 1951, s.409). Cisterciáci kláštera Stará Cela (Alt Zelle) skutečně nakupovali v okolí Lovosic pozemky a pěstovali zde vinnou révu, protože v místě kláštera s ohledem na klimatické podmínky taková možnost nebyla. Klášter měl vinice například v Malých Žernosekách. Držení vsi Sulevice, či její části, staroselským klášterem je historický fakt, ale není zcela jisté, zda Vicemil z Posudic se skutečně psal po Pdsedicích. Zatím nebyla tato skutečnost potvrzena z jiných zdrojů.

Na pevnou půdu se dostáváme v roce 1436, kdy se připomíná Břetislav z Podsedic. Ten se znovu zmiňuje v roce 1454 jako „Bratislau de Podsedicz“ a týž se v roce 1462 píše také ze Želče (Želeč u Žatce). V 16.století byly Podsedice rozděleny na dvě části. Jedna patřila k panství Teplice pánů z Vřesovic a druhá k panství Skalka, které drželi Kaplířové ze Sulevic. V roce 1540 koupil Skalku Jan z Vřesovic, ale po čtyřech letech ji prodal Janovi Kaplířovi ze Sulevic. Teplický díl se v roce 1512 dostal  do dědičného držení bratrů Jana a Albrechta z Valdštejna. Jejich matka Anna z Kováně byla nejdříve vdaná za Hynka z Valdštejna na Hradištku a Potštejně, od roku 1479 nejvyššího hofmistra Království českého (+př.r.1482) a podruhé se vdala za Albrechta Libštejnského z Kolovrat na Teplicích, Krupce, Ostrém, Bělé, Bílině, Lovosicích, Mělníku a Libštejně (+1510). Po jeho smrti získali značnou část kolovratského dědictví valdštejnské děti z prvního manželství Anny z Kováně. Valdštejnové, jako vlastníci Lovosic a příslušného panství, významným způsobem ovlivňovali dění v regionu. V roce 1522 zastavili teplickou část Podsedic Volfovi Kaplířovi ze Sulevic. K podstatné změně ve vlastnictví Podsedic došlo v roce 1549, kdy je vyplatil Volf z Vřesovic (+1569) a prodal ves i tvrz, která se v uvedeném roce připomíná poprvé svému bratrovi Albrechtovi z Vřesovic a na Blšanech (+cca 1568).

Po Albrechtovi dědil jeho syn Jan (+1605), který měl Libčeves a v roce 1599 dědil Vchynice. Jan měl dva syny, starší Vilém (+1640) byl v roce 1628 povýšen na říšského hraběcího stavu a dosáhl značného majetku. Mladší Volf Ilburk (+1634) dědil po otci Podsedice, Oltářík, Vršovice (u Loun), Kystru (u Loun), Trnovany ( u Teplic) a Nový hrad (u Jimlína). Protože neměl dědice, tak po jeho smrti dědil starší bratr Vilém a po něm jeho syn Jan Vejkart (+1659). Jan Vejkart z Vřesovic vlastnil Čížkovice, Libčeves, Vchynice a Bělou. Skalská část Podsedic patřil na počátku 17.století Hrzánům z Harasova. Když v roce 1628 prodávala Alžběta Haugvicová z Biskupic, vdova po Zdeslavovi Hrzánovi z Harasova panství Skalka svému švagrovi Janovi Hrzánovi, tak v zápise v deskách zemských se píše, že předmětem prodeje krom zámku Skalka byla také vsi Podsedice („Podsedicze“), Šepetely a Suletice (Profous, III, 1951, s.409). Podsedice se nakonec neznámým způsobem dostaly v roce 1646 do držení Oldřicha Františka Libštejnského z Kolovrat (+1650; Anděl, Hrady, III, 1984, s.386). Kolovrat zastával vysoké zemské úřady a naposledy byl nejvyšším hofmistrem (1646) a vlastnil celou řadu statků – Žichovice, Frymburk, Pakoměřice, Hoštice, Střelu atd. Byl ženatý s Lucií Otýlií hraběnkou z Martinic (+1651), které byl statek Podsedice po smrti manžela postoupen na uhrazení jejích pohledávek (zřejmě věno). Ještě v témže roce prodala Podsedice Janovi Putzovi  z Adlershurnu. V roce 1719 získal Podsedice Ferdinand Hrzán z Harasova na Skalce, když se oženil s Marií Annou Putzovou, vnučkou nabyvatele vsi a dědičkou Dlažkovic. Díky tomu byly spojeny Dlažkovice, Skalka a Podsedice do jednoho panství (Sedláček, August: Hrady XIV., 1923, s.316; Sedláček, MSH, s.710).

Historie Podsedic se v následujících letech shoduje s historií místních částí Děkovka a Chrášťany (viz. tam). Poslední vrchností v Podsedicích byli Schönbornové.

V roce 1787 byly Podsedice součástí panství Dlažkovice v držení Karla Fridricha říšského hraběte z Hatzfeld-Gleichenu, pána ve Wiltenbergu, rytíře Řádu zlatého rouna a velkokříže uherského královského řádu Sv.Štěpána. Hatzfeld, ačkoliv byl původem Němec, uměl česky a zasloužil se na dlažkovickém panství o rozvoj zemědělství, obchodu s obilím a ovocem a především o zušlechťování českých granátů. Mezi Děkovkou a Lhotou bylo postaveno zařízení nazvané „granátové prádlo“ („granatenwäsche“), kde se propírala vytěžená granátonosná zemina, a v roce 1770 byla v Podsedicích založena panská „Granatenfabrike“, která sloužila k broušení a dalšímu zušlechtění českých granátů. Součástí této „fabriky“ byla i výroba šperků, které se krom tuzemského prodeje vyvážely také za hranice země. Ves v té době měla 62 domů (Schaller, 5, 1787, s. 84-85). V roce 1833 bylo v Podsedicích 70 domů a 416 obyvatel, přifařených do Dlažkovic. Ve vsi byl vrchnostenský hospodářský dvůr, s bytem pro hospodářského správce, 1 ovčín severozápadně za vsí s ovčárnou (obydlím pro ovčáka)a se stodolami, které se nazývají „Neuland“, 1 myslivna stojící v bažantnici. Je zde vrchnostenská provozovna na zpracování a zušlechťování českých granátů („Granatenbabrik“)., 1 rabizované hospodářství a nedaleko vsi u silnice granátové jámy („Granatengruben“; Sommer, 1, 1833, s.83). V roce 1890 bylo v Podsedicích 83 domů a 286 obyvatel české národnosti, a 150 německé národnosti, poplužní dvůr, parostrojní lihovar, aprní mlýn a v okolí naleziště „proslulých českých granátů“ (OSN, XIX, 1902, s.1031).

Děkovka a Chrášťany

Obě vsi se v pramenech poprvé připomínají současně v roce 1450 ve smlouvě o zástavě hradu Oltáříku Jakoubkem a jeho synem Janem z Vřesovic Janovi z Polenska a z Vršovic za 300 kop: „…..zastavujeme hrad náš Voltářík s horou … k tomu hradu vsi Chrašťany s vinicí a Děkovku s háji okolo hradu…“ O hradu Oltáříku víme, že byl v letech 1440 – 1450 postaven zmíněnými pány z Vřesovic, kteří v té době byli vlastníky Teplic a řady bývalých klášterních statků teplických benediktinek. Hrad stál v exponované pozici v těsném sousedství se statky Zajíců z Házmburka a Kaplířů ze Sulevic.

Hrad Oltářík byl poměrně strohou stavbou s jednou mohutnou patrovou věží a s přístupem chráněným dvěma úzkými brankami pro pěší. Umístění na vysokém skalnatém vrchu svědčí o tom, že místo bylo vybráno záměrně, aby bylo mimo dosah dělostřelby a velice pravděpodobně sloužil jako útočiště pro přechodný a nikoliv trvalý pobyt.

V roce 1468 postoupil Mikuláš z Polenska hrad Oltářík s příslušenstvím bratrům Janovi a Oldřichovi Zajícům z Házmburka. Mikuláš s Polenska sice měl od pánů z Vřesovic zástavní listinu na hrad s příslušenstvím, ale držení tohoto majetku nebylo zajištěno potvrzením panovníkem, jak páni z Vřesovic Janovi z Polenska slíbili. Možná pominula i lhůta zástavy. Zajícové měli nakládat s uvedeným statkem jako se svým vlastní a „upomínáním a dobýváním“ dosáhnout potvrzení jeho řádného držení podle práva. V následujících letech nemáme o Oltáříku a o příslušných vsích Děkovce a Chrášťanech žádné zprávy. Můžeme se domnívat, že byly ovládnutyPůtou z Ilburka, který držel Třebenice, Mšené (dnes Mšené Lázně), Ronov a Helfenburk. Po jeho úmrtí spravovala statky vdova Anna z Koldic. Po jejím úmrtí dědil vnuk Vilém mladší z Ilburka, ženatý s Annou z Helfeštejna. Vilém mladší byl hejtmanem litoměřického kraje. Na konci 20.let 16.století zabil jménem nezmiňovaného Šanovce ze Šanova. Ačkoliv odškodnil pozůstalé, trval král Ferdinand I. na vyšetření případu a zároveň zakázal Vilémovi vkládat do desek zemských. To Viléma donutilo k tomu, aby napsal předčasně závěť, v níž vše odkázal své manželce.

Vilém mladší z Ilburka a na Ronově sepsal poslední vůli, ve prospěch své manželky Anežky z Helfesteina, dne 25.2.1531.  Zde se o majetku krom jiného uvádí: „….nass zamek swog Ronow, twrz Stolinky, zamek Helfenburgk, zamek Woltarzijk, zamek Lembergk, sewssijm a wsseligiakym knijm przislussenstwim…“. Král Ferdinand L. dal Anežce hraběnce z Helfenštejna, vdově po Vilémovi z Ilburka, majestát, vydaný dne 25.7.1544, kterým jí uděluje do zápisného držení dědictví po manželovi. Jmenovitě: „….zamek Helfenburgk se wssijm geho przislussenstwijm, zamek Wolarzijk pusty se dwiema wesniczemi totiž Chrasstiany a Diakowku, a což wijcz k tomu držij, tež wes rzeczenu Bleyswedl a gegijm przislussenstwijm.“

Po Anežce Ilburkové z Helfenštejna, dědila její dcera Anna, provdaná nejprve za Jindřich z Kurzbachu a Trachenburka a pak za Ludvíka Bezdružického z Kolovrat. Nedlouho po převzetí dědictví musela čelit několikanásobnému obeslání k dvorskému soudu Janem Kryštofem hrabětem z Tarnowa, tehdejším majitelem Roudnice, který se domáhal výplaty helfenburského panství ze zástavy. To se mu nepodařilo, ale Annu to stálo 100 kop grošů soudních výloh. Pravděpodobně pod finančním tlakem někdy v této době prodala hrad Oltářík s Děkovkou a Chrášťanami Volfovi z Vřesovic na Teplicích, Doubravské hoře, Krupce a Kyšperku. Volf z Vřesovic zemřel bez mužských dědiců a po sporech uvnitř rodu získal Oltářík s Děkovkou a Chrášťanami jeho synovec Jan z Vřesovic, vlastník Podsedic, Libčevsi a Vchynic. Po něm dědil Podsedice a Oltářík druhorozený syn Volf Ilburk z Vřesovic.

Děkovka a Chrášťany se nakonec staly součástí panství Dlažkovice, které v roce 1667 koupil František Edmund Putz z Adlersthurnu a na Podsedicích od Kryštofa Václava z Winterfeldu. Nový majitel Putz postavil v Dlažkovicích barokní zámek, jehož stavitelem byl Giulio Broggio z litoměřické stavitelské rodiny. Zde nakonec bydlel a opustil tvrz v Podsedicích. František Edmund Putz zemřel v roce 1674 bezdětný a panství dědil jeho bratr Jan Ignác Putz, který byl povýšen do panského stavu v roce 1686. Za něj byl zámek rozšířen a upraven stavitelem Octavianem Broggiem. Jan Ignác Putz zemřel v roce 1718 a Dlažkovice s Podsedicemi dědila dcera Marie Anna, provdaná za Ferdinanda Hrzána z Harasova a na Skalce. Díky tomu vzniklo panství Skalka – Dlažkovice. V roce 1730 koupil Dlažkovice Karel Ferdinand hrabě z Hatzfeld-Gleichenu. Po vymření rodu Hatzfeldů v roce 1796 dědil panství Hugo Damian Ervin hrabě ze Schönbornu a na Wiesentheidu. Ten z děděných statků Lukavice, Malesice a Dlažkovice a z přikoupených statků Přeštice a Příchovice zřídil v letech 1794-1798 fideikomisní panství. Jeho nejmladší syn Fridrich Karel, dědil 3. Schönbornský majorát s Dlažkovicemi a Skalkou. Byl ženatý s Annou Marií svob. paní z Kerpen. Schönbornové drželi Dlažkovice a Skalku až do konce patrimoniální správy, která byla v roce 1850 nahrazena správou státní, zřízením okresních soudů, okresních, městských a obecních úřadů. Velkostatek jim patřil až do první pozemkové reformy v roce 1924. Posledním představitelem vrchnosti z rodu Schönbornů byl syn Fridricha Karla, Erwein Damian Hugo hrabě Schönborn.

Topografická literatura přináší o obou vsích následující údaje. V roce 1787 bylo v Děkovce („Diakowa“) 9 domů, v Chrášťanech („Chrastian“) ve stejné době bylo 44 domů. V roce 1833 bylo v Chrášťanech 56 domů s 297 obyvateli a v Děkovce 10 domů s 52 obyvateli, obě vsi byly přifařeny do Dlažkovic. V roce 1880 bylo v Děkovce 17 domů se 48 obyvateli německé národnosti, z toho 9 národnosti české. Chrášťany v roce 1890 měly 74 domů s 376 obyvateli české národnosti a z toho 22 národnosti německé. Byla zde dvoutřídní škola a myslivna zvaná Netlucká.

Obřice

Má se za to, že Obřice patří ke vsím, jejichž počátky lze položit na konec 11.století, resp. do prvních desetiletí 12. Století, jako následek osídlování dosud neobsazené půdy, která byla darována knížetem formou výsluh. Ves se v historických písemných pramenech poprvé připomíná v roce 1404. V tomto roce jménem neuvedený donátor daroval dominikánskému klášteru u sv. Jakuba v Litoměřicích plat 10 kop grošů ze vsi Obřice. Pak se prameny na sto padesát let odmlčují. Ze zápisu v deskách zemských, který v roce 1545 vložili bratři Jan, Mikuláš, Bušek a Václav, synové Zdeslava Kaplíře ze Sulevic, vyplývá, že Obřice patřily k panství hradu Košťálova. Košťálov drželi Kaplířové se Sulevic od husitských válek. Vklad do desek zemských v roce 1545 byl vynucen tím, že v roce 1541 při požáru Pražského hradu shořela většina kvaternů zemských desek. Protože zemské desky byl důležitým a nenahraditelným zdrojem zemského práva, byly vzápětí po požáru obnoveny a držitelé zemskodeskovních statků vyzváni k novým zápisům. Lze předpokládat, že Obřice patřily ke Košťálovu i před rokem 1545. V roce 1609 došlo ke změně v držení Košťálova. Po úmrtí Jana Kaplíře ze Sulevic dědily Košťálov jeho provdané sestry Estera Míčanová, Dorota Říčanská a Anna Vchynská. Ty v roce 1609 postoupily Košťálov, včetně Obřic Adamovi z Vchynic.

Adam svob.pán z Vchynic a Tetova se účastnil bitvy na Bílé hoře na straně povstalých stavů. Po bitvě opustil zemi a ještě v roce 1628 sloužil v dánské armádě. V roce 1622 byl odsouzen exekuční komisí ke ztrátě hrdla, cti a všech statků. Císař tento trest zmírnil na ztrátu poloviny jmění. Konfiskován mu byl statek Zhoř a statek Košťálov. Výčet konfiskovaného majetku uvádí zápis konfiskační komise: „…zámek, Starý hrad Košťálov, pustý na vrchu ležící, s jedním dílem lesův okolo něho ležících a honbou společnou s Hrzaněm, tvrz Košťálov sešlá a hrubě zpuštěná, naproti Starému hradu ležící, s dvorem poplužním, dvůr poplužní ve vsi Siřovicích a vesnice Siřovice s 18 poddanými, Vobřidí s 7 poddanými, a Jenčice s 11 chalupníky, osm vinic, na nichž bývalo ročně 98 sudů vína“. Tento statek měla manželka Adama Vchynského v držení až do 12.10. 1628, kdy jí byl odebrán.  24.3. 1629 byl odhadnutý statek prodán Marii Magdaleně Trčkové, roz. Lobkowiczové, k ruce jejího syna Adama Erdmana Trčky.

Marie Magdaléna Trčková z Lobkowicz byla vdaná za Jana Rudolfa Trčku z Lípy, který svého času patřil k nejbohatším šlechticům v Čechách. Za jejich vlády byly statky Čížkovice, Košťálov a Boreč spojeny do jednoho hospodářského celku. Jejich syn Adam Erdman hrabě Trčka z Lípy byl vysokým důstojníkem v císařském vojsku pod velením Albrechta z Valdštejna, vévody z Frýdlantu. Spolu s ním byl dne 25.2.1634 zavražděn v Chebu a stejně jako Valdštejn obviněn ze spiknutí proti císaři. To se promítlo i do konfiskací majetku jeho otce Jana Rudolfa Trčky, který mezi tím zemřel. Vedle mnoha statků byly konfiskovány také Čížkovice,  Košťálov a Boreč. Tyto statky byly dne 6.2.1638 dědičně postoupeny vdově Anežce z Varrensbachu, roz. Hraběnce z Eberšteinu a již znovu vdané za Wernera Pallanta sv. pána z Mariame. V době třicetileté války statky Čížkovice a Košťálov velice utrpěly. Z původních 55 poddaných, kteří zde žili v roce 1631, zbylo po sedmi letech v roce 1638 pouhých 5 poddaných, ale i ti nakonec odešli. Boreč byl v té době vrácen Apolonii ze Salhausenu, které před tím patřil. Panství Čížkovice a Třebenice se v roce 1782 stalo komorním statkem, spravovaném Náboženským fondem. V roce 1787 patřily k tomuto panství Čížkovice, Siřevice, Želechovice, Velemín, Jenčice, Modřice, Kololeč, Třebenice, Chodovlice, Úpohlavy a Obřice („Wobřitz“). V té době bylo v Obřicích 19 domů. V roce 1833 bylo panství Čížkovice- Třebenice již alodiálním v držení Josefa Glaserfelda, který jej v roce 1819 koupil od Náboženského fondu. K panství patřily i Obřice. Pak se zde střídali různí majitelé. Na konci 19.století držel statek František Preidel z Hassenbrunnu, do šlechtického stavu povýšený textilní průmyslník a bývalý primátor z České Kamenice, který ještě vlastnil panství Prunéřov a Ahníkov u Chomutova. V roce 1850 byla zrušena vrchnostenská správa a ta nahrazena správou státní zřízením okresních soudů, okresních, městských a obecních úřadů.

Topografická literatura přináší o Obřicích následující údaje. V roce 1787 byla ves součástí „císařského a královského komorního panství Čížkovice a Třebenice“. Bylo zde 19 domů. V roce 1833 bylo v Obřicích 20 domů s 90 obyvateli, 1 hospodářství. Ves byla přifařena do Dlažkovic. V roce 1890 měla ves, včetně samoty Hvížďalky, 24 domů s 98 obyvateli německé národnosti.

Obec

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 1 2
1
3

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

obec PODSEDICE